Volno a poté

Drahý Deníčku, na začátku prázdnin jsme s Ethanem pendlovali mezi Vin bytem, mým domem a Ethanovo. Nějaký čas jsem trávila doma a starala jsem se o Gunnera s mým novým Kurtem. I když jsem nebyla ve škole, tak jediné, nad čím jsem dokázala přemýšlet, byla škola. Rozhodně proběhnou nějaké změny a my s Ethanem dorazíme jako úplní nováčci. Všechno odplulo pryč stejně jako my.

Na Vánoce jsme pozvali Ethana s jeho rodinou k babi Madoline a dědu Roycovi na panství. Ethanovo rodiče vypadali trošku překvapení, když viděli jaké sochy tam babička s dědečkem mají. Ale nedivím se jim. Není to nic nového, každý se diví. Po vánočním ránu stráveném pod velkým stromečkem v hlavní hale, jsem šla Ethanovi ukázat mého koně Nathaniela a další koně. Vypadal nadšeně a chtěl se zkusit projet. Pomohla jsem mu vylézt na Barnabase a vyrazili jsme na projížďku. Miluji ten pocit. Vítr si hraje s mými vlasy a mým tělem projíždí neskutečný adrenalin a něco kouzelného, co mě nutí jet dál a dál. Chvíli jsme projížděli skrz zahrady, než si Ethan na Barnabase zvykl a on zase na něj. Párkrát jsem musela seskočit a pomoct Ethanovi Barnabase ukočírovat. Stává se, že se řídí podle sebe a pro Ethana by bylo těžké ho zvládnout, zvlášť když na koni seděl jen párkrát. Po chvíli si ale na sebe zvykli. Projeli jsme stříbrnou zdobenou bránou ze zahrad do lesů a nechali se unášet na koních dál. Byl to ten moment, kdy svět okolo nás stál a my byli nekoneční. Všechno se zastavilo a jen my ujížděli dál. A když jsme zastavili. Svět se náhle točil dál. S širokým úsměvem a lehce zadýchaná jsem se otočila na Ethana, který byl stejně nadšený jako já.

Poté, co jsme všichni z panství odjeli, nás vzala moje sestřenice Bethanie znovu do Japonska. Tentokrát jsme tam letěli mudlovským letadlem. Bethanie byla plná nadšení a chtěla vidět snad všechno. Nesměla chybět návštěva místního tatérského salonu. Před tetováním jsem byla vcelku nervózní. Taky jsem měla být proč. Mezi těmi klíčními kostmi to docela dost bolelo. S úšklebkem na tváři mě během tetování Bethanie držela za ruku, zatím co se Ethan psychicky připravoval na svoje tetování. Dál jsme navštívili buddhistický chrám Kiyomizu-dera a pár dalších památek. Po návratu jsme pobývali chvíli u Ethana a pak zase u mě. Takhle se to pořád střídalo.

Musím říct, že v jeden moment, který se stal ještě před tím volnem, moje myšlenky utichly. Uvnitř mě zůstalo jen ticho. A stejně jako svět okolo nás, když jsme jeli na koních, se vše ve mně zastavilo. Všechno zůstalo mlčet a stát na jednom místě. To ticho není ohlušující. Jen je prázdné, nijaké. Uvnitř není ohně nebo ledového mrazu. Uvnitř není jediného místa, kterého by se dalo opřít. Pokud bych dovnitř mohla vpustit svoji ruku, prošla by skrz. Bez jediného pocitu nebo doteku. A pak jsem utekla pryč.

Miliony hvězdiček, tvá Avaline.

*Deník se stal lehce pochroumaným na obálce, některé listy jsou potrhané jiné zase zašpiněné nebo zvlněné.*

Trvalo mi dost dlouho odvážit se otevřít tenhle deník, který představoval kapitolu mého života, která dávno skončila. Ještě těžší je sem psát. Vypadá to, že všichni zmizeli. Potom, co jsme se nevrátili do Bradavic.