Než jsme zmizeli

Drahý deníčku, vím, že tě zajímá co se stalo, než jsem tě znovu otevřela. Byla to vysněná Kanada, továrna na boty známého mého táty, ve které jsme si chtěli vytvořit vlastní pár bot, lidská zrada a naše zmizení.

Než jsme zmizeli, jsme se společně s Ethanem vydali do Kanady. Rodiče nebyli proti, měli moc práce na to, aby jeli s námi, ale věděli, že budeme u známého. Byla jsem ráda, že budu chvíli pryč, protože i když to vypadalo, že rodiče nejsou naštvaní z našeho vyhození, tak přeci jen byli. A já už před sebou přesně viděla tu klidnou chvíli, kterou strávím bez hádek. Vybaveni našetřenými penězi jsme letadlem pomalu pluli na Kanadské letiště v Torontu. Tam na nás už čekalo mudlovské auto, které domluvil můj otec. Brzy se okolní města proměnila v rozlehlé lesy a jezera a my si tiše užívali, co nám místní příroda ukazovala skrz okýnka auta. Cesta ubíhala pomalu, ale zároveň tak rychle. Na chvíli jsem položila hlavu na Ethanovo rameno a zavřela oči. Zdálo se to jako pár vteřin a já otevřela oči do dalšího města. Pár zatáček a už jsme projížděli rozlehlé parkoviště, které leželo hned vedle firmy. Řidič zastavil přímo před hlavním vchodem a potom, co jsme si vyndali kufry, odjel zase pryč. Chvíli jsme si prohlíželi šedivé zdi a velká okna, které byly dostatečně vysoko tak, aby do nich nikdo neviděl. Zevnitř firmy se ozývalo jen hučení strojů a my se po pár minutách odvážili vstoupit. Přivítal nás přísný pohled paní ve vestibulu a neochotně nás odvedla za známým mého otce, šéfem téhle firmy.

Procházeli jsme chodbou s mnoha dveřmi a několika okny, kterými bylo vidět na stroje pod námi a na několik zaměstnanců. Paní z vestibulu nás dovedla do druhého patra ke dveřím na konci chodby, otevřela před námi dveře a s nakrčeným nosem se okolo nás protáhla, aby mohla oznámit kdo přišel, poté se prudce otočila, zavřela dveře a bylo slyšet jak odchází chodbou pryč. Před námi na kancelářském křesle seděl starší muž, okolo čtyřiceti let a nedůvěřivě si nás přeměřoval. Chvíli na to nečekaně vstal, až jsem ucukla o krok dozadu. Postavil se před nás a několikrát si hlasitě pomlaskl, jakoby hledal správná slova, co říct. Nebo se jen snažil spolknout své zhnusení z našeho příchodu. Podíval se na mě a začal se ptát na mého otce. Věděl o koho jde a tím se ve mně objevila špetka naděje. Opřel se zády o stůl, založil si ruce na hrudi a stále ho neopustil přísný až naštvaný výraz v obličeji. Avšak brzy má špetka naděje zmizela. Zmizela pryč v okamžiku, kdy nás poslal pryč. Snažili jsme se nějak domluvit, ale začínal být čím dál tím víc naštvaný. ,,Prostě tady být nemůžete! Je mi jedno, co říkal tvůj otec! Buď odejdete hned teď sami nebo vás vyhodím sám!" Nastala chvíle ticha. ,,Tak vy jste mi nerozuměli?!", chytil mě a Ethana za rameno a táhl nás silou přes firmu až do vestibulu, kde nás odstrčil před sebe a s několika nadávkami se ztratil v chodbách firmy. S Ethanem jsme si vyměnili pohledy a podívali jsme se bezradně na paní ve vestibulu. Ta se jen arogantně usmála a k odchodu nám zamávala, než se vrátila k důležitému sepisování.

S kufry jsme šli přes město a jak jsme šli, tak z nás padali poslední zbytky adrenalinu až nastalo ticho. Pár místních jsme se ptali, kde by se dalo sehnat ubytování někde v okolí, ale štěstí nám přestalo přát už před dvěma lety a od té doby se nevrátilo. Nejblíž od nás byl motel, který stál poblíž vedlejšího města. Pomalým krokem jsme šli po krajnici silnice lesem, až jsme po necelých dvou hodinách dorazili k parkovišti za kterým stálo několik budov, které vypadaly jako chatky. Napravo od nich stála větší chatka s blikajícím nápisem: Motel Canada. Lepší jméno asi vymyslet nemohli, pomysleli jsme si a odhodlaně jsme vstoupili do hlavní budovy, protože už nás nemělo co překvapit. Cena byla přiměřená vnějšímu vzhledu motelu a tak jsme se společně složili na ubytování na jednu noc s tím, že ráno vyrazíme a nějak se dostaneme zpátky do Toronta, kam nás měl po týdnu zpátky na letadlo odvést ten známí, a najdeme lepší ubytování, kde počkáme na odlet našeho letadla. Milá paní nám z šuplíku stolu vyndala klíčky a my se vydali do chatky číslo 15. Potom, co jsme odemkly dveře, nás přivítala místnost se zašlými žlutými tapetami, zvláštním vzorovaným křeslem, starou mudlovskou televizí a manželskou postelí s peřinami povlečenými do bílého povlečení, které tu a tam okupovala nějaká šmouha. Naproti nám byli další dveře, které vedli do koupelny, kterou jsme raději navštívili jen okrajově.

Noc proběhla klidně, ale raději jsme použili vlastní deky, protože z místní peřiny se skoro přesně dalo spočítat kolik lidí pod ní spalo a to nebylo zrovna příjemné. Brzy ráno jsme byli vrátit klíčky a vydali jsme se na cestu. Dostali jsme se až za nedaleké městečko, kde se nám podařilo stopnout větší červené auto s korbou, které řídil mudla, který jel kamsi poblíž k Torontu. Kufry jsme hodili na korbu a vydali jsme se směrem do neznáma. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Concordu a po hodině cesty pěšky, se nám podařilo stopnout auto do Toronta. Už se setmělo a Toronto nás vítalo s otevřenou náručí všemi zářícími barvami z okolních budov. Noc jsme strávili v místním hotelu, který byl už o mnoho lepší než předchozí motel. Další den jsme se probrali až okolo dopoledne a po vydatném hotelovém obědu, který jsme si nechali doručit na pokoj, jsme se vydali na výlet po Torontu. S pár obchody jsme navštívili i místní hrad Casa Loma a několik parků, kde jsme měli tu nejlepší zmrzlinu vůbec. Když začínal večer a já už se chtěla vrátit na hotel, tak mě Ethan přemluvil, aby jsme se vydali někam mezi lidi a pořádně si to užili, po tom všem, co se nám stalo. Nemohla jsem nesouhlasit. Když už jsme v Kanadě, tak si ji musíme pořádně užít.

Podařilo se nám najít jeden méně hlídaný klub a nenápadně jsme vklouzli dovnitř. Dunivá hudba, blikající světla. Hned nás to pohltilo. Tančili jsme v záblescích světel. Žili jsme momentem v útržcích hlasité noci. Uprostřed davu jsme se nechali pohltit hudbou. Jakoby nebylo minulosti ani budoucnosti. Bylo jen teď. A vše se třáslo a měnilo. Svět se točil a my s ním. Opar alkoholu se nesl celým klubem a každého objímal a pohrával si s ním jako s tou nejkřehčí hračkou. Najednou jsme nebyli špatní ani dobří, ale byli jsme tady a to bylo jediné na čem záleží. Společně jsme se smáli a byli jsme šťastní.

Víš jak jsem mluvila o tom štěstí, které nám nepřeje? Tak teď nám nepřálo znova. Noví přátelé nám chtěli něco ukázat. Dostali jsme se do uličky vedle klubu. Za stěnami se ozývala stále ta dunivá hudba, která volala naše jména a chtěla tak moc abychom se vrátili. Kéž bychom to udělali. Jeden z těch kluků, mohlo mu být tak devatenáct, vytáhl pytlíček z kapsy. V záblescích lampy jsem nedokázala poznat, co v něm je. Dokud tedy nevyndal ze své zadní kapsy nůž a na něj nabral část tekutiny, která byla uvnitř. Naše mysl se pomalu začala probouzet a lepila všechny střípky k sobě a my si pomalu začínali uvědomovat skutečnost této situace. To už, ale stál před námi a nabízel nám tekutinu ze špičky nože. Milé pobízení se začalo měnit na nátlak, kterým na nás neustále útočil. Se strachem o svůj život, jsem se jen lehce naklonila a nechala si na jazyk kápnout tohle neznámé. Trvalo to několik vteřin a vše najednou začalo zářit víc a víc a světlo mě tahalo do sebe a pohlcovalo mě. Vše utichlo a bylo to jen já a světlo a tváře. Tváře těch kluků a tvář Ethana a taky hvězdy. Všude byly hvězdy. Třpytily se pro mě a já k nim natahovala ruce, protože jsem si tak moc přála být jednou z nich. Všechny hlasy okolo mě byly tak pomalé a jen tak tančily okolo mě. Najednou mě někdo popadl za ruku a táhl mě pryč a já slyšela tlumený křik a pak jsem padala. Padala jsem dlouze v barevné mlze, která se nesla všude okolo a pomalu mě odnesla do tmy spánku.

Probrala jsem se až ráno na hotelovém pokoji. Bolest hlavy mě řezala skrz mojí mysl a já se nedokázala soustředit. V odraze zrcadla jsem viděla jen něco, co připomínalo můj stín. Od pozorování svého stínu mě vyrušil Ethan, který do pokoje přinesl snídani. A to bylo poprvé, co jsem ho viděla takhle rozrušeného. Včera mě musel dotáhnout na hotel, což byla maličkost vzhledem k tomu, co se stalo předtím. Ten, kdo se mě v noci snažil odtáhnout než jsem spadla, byl Ethan, pustil mě, protože se z něj ty kluci snažili dostat peníze a odtáhli ho ode mě. Protože to, co mi dali, prý nemůže být zdarma. Nespokojili se s žádnou částkou, kterou jim Ethan dával a pořád mu drželi nůž pod krkem, dokud jim nedal vše, co jsme měli i naše lístky na letadlo. Měj se návrate domů a vítej živote v Torontu.

Domů jsme napsat nemohli, protože moje sova zůstala doma, nevěděli jsme jak funguje mudlovská pošta a neměli jsme ani jeden dolar na to, abychom mohli napsat někomu z rodičů. Zbytek týdne jsme strávili na hotelu, protože jsme věděli, že po týdnu už všechno nebude tak lehké. Nebudu popisovat přesně, co jsme vše dělali, protože jen to, že jsme si brali jídlo navíc ze snídaní, obědů a večeří na hotelu, aby jsme pak vydrželi, mi zasahuje dost do mých hodnot. Ale nikdy bychom nežebrali, protože takhle nízko bychom si nikdy nedovolili klesnout.

Ani po týdnu se nikdo z rodičů neozval a my došli k závěru, že si určitě myslí, že už jsme dorazili a já jsem u Ethana a jeho matka, že je u nás a jelikož se bez nás naši rodiče nebaví, tak na to nikdy nemohli přijít. Dny ubíhali a rodiče si už museli myslet, že jsme odjeli do Bradavic. My se místo toho potloukali ulicemi Toronta. Jedinou záchranou nám byl opuštěný karavan na kraji města. A brzy nás napadlo, že jediné řešení, jak se z téhle situace dostat, bude využití věci, která nás do této situace dostala.

Trvalo půl roku, než jsme se někam dostali. Museli jsme prodat pár našich věcí. Získat pár známých, což na tom všem trvalo asi nejdéle. Byla ta dlouhá cesta plná bezesných nocí v karavanu, ale věděli jsme, že na nás už nikdo nikde nečeká. Po té době jsme si už sami zvládali vydělat nějaké peníze a život v karavanu nám přestával čím dál tím méně vadit. Každý den se k nám zastavil alespoň někdo a mi tím získávali více peněz. Z některých těch lidí, kteří k nám chodili se postupně stali známí, ale stejně jsme věděli, že si můžeme věřit jen mezi sebou.

Bylo 15. dubna. Venku utíkalo pár dešťových mraků před rozespalým sluncem a my s Ethanem leželi na lehátkách před naším karavanem. Pozorovali jsme vlny na jezeře před námi a užívali jsme si klidného rána. Necelou půl hodinu poté, přišel jeden ze známých, Josh. Třásl se více než obvykle a hned zamířil k nám do karavanu. Ethan se po chvilce zvedl a vyrazil za ním, pozorovala jsem ho jak odchází a pak jsem se zpátky zadívala na jezero. Když v tom jsem zaslechla křik. Rychle jsem se zvedla a běžela jsem do karavanu. Vyběhla jsem dva kovové schůdky a přede mnou stál Josh a držel v ruce pistoli, hned jak mě uviděl, tak s ní zamířil na mě. Byl celý bledý a třásl se. Pořád na nás řval a nedal se uklidnit. Ethan se snažil, co nejrychleji prohledat šuplík, aby dal co nejdřív Joshovi, co potřebuje. Jenže šuplík byl prázdný, Ethan se proto snažil rychle protáhnout okolo Joshe, aby se podíval do skřínky na druhém konci karavanu. Když se však Ethan okolo Joshe protahoval, tak Josh zpanikařil. Viděla jsem jak míří zbraní na Ethana. A mačká spoušť. Vykřikla jsem a rozběhla jsem se k Ethanovi. Ale najednou jsem padala k zemi, ozval se další výstřel. A další.

Zmateně se dívám okolo sebe. Vše se pomalu zahaluje pod mlhu. Vše je pomalé. Snažím se dýchat, ale mám pocit, že na světě došel vzduch a do mých plic proudí jen prázdno. Cítím jemný dotek na ruce. Otáčím se, abych zjistila, kdo se dotýká mé ruky a vidím Ethana. Všude je krev. A já jsem naštvaná. Tohle se nemělo stát. Neměl mu ublížit. Tlumeně slyším Joshův hlas, křičí a pláče. Co se to jen stalo? Můj krk se začíná pomalu svírat, jakoby mé vlastní tělo bylo proti mě. Potřebuji si jen zakašlat, ale tohle všechno mi tak hrozně moc unavilo. Takže jen trošku zavřu oči a počkám než se probudím.

Miliony hvězdiček svítí s námi, tvá Avaline.