Život dvou vyhoštěnců

Drahý, Deníčku. V kotli na nás čekali naši rodiče. Moje máma tam stála ve svém růžovém kožíšku zavěšená do tátovo rámě a kousek od nich stála blonďatá paní, která vypadala docela přísně. Předpokládala jsem správně, že je to Ethanovo máma. Sotva nás ředitel předal rodičům, tak už byla i s Ethanem pryč. Doma jsem to od rodičů pořádně schytala, nechápali totiž, za co mě mohli vyloučit a byli pořádně naštvaní. Potom, co jsem jim vše vysvětlila, mě nechtěli poslat zpátky do školy. Přijde jim hloupá, když nás vyhodili za takovou prkotinu, aspoň to říkala máma. Ale je tam Gianni, a navíc tam pořád chodí Char a další moji přátelé a úsilí všech studentů, co se za nás postavili, by bylo k ničemu. K tomu ještě rodiče nebyli nadšení ani z mého pejska, ale když už jsem ho chtěla, tak jim to bylo prý jedno. Ještě ten den, co jsem se vrátila domů, mi přišla sova od Ethana.

Už den předtím jsem nemohla skoro usnout. Zajímalo mě, co Ethan vymyslel. Během pátku jsem bloumala po domě mezitím, co rodiče něco sepisovali ve svých pracovnách. Nemohla jsem se dočkat večera. Uvnitř mě proudilo napětí a já chtěla nějak zabít čas, tak jsem vzala Gunnera a šla jsem si s ním hrát na zahradu. Házela jsem Gunnerovi míček a mezitím se pomalu začalo smrákat. Večeři jsem do sebe naházela rychlostí blesku a vypařila jsem se do svého pokoje. Vytáhla jsem zpod postele velkou černou sportovní tašku a potichu jsem si do ní sbalila oblečení a další potřebné věci. Tašku jsem pro jistotu schovala zpátky pod postel, aby ji náhodou rodiče neviděli. Bylo mi jasné, že pokud uteču, tak na mě asi doma budou naštvaní, každopádně na to jsem nějak nemyslela. Navíc, doma bych nevydržela být sama. Chodila jsem sem a tam po pokoji a přemýšlela jsem, co Ethan mohl vymyslet. Když se už pomalu blížilo 10 hodin, říkala jsem si, že asi nepřijde a vzdala jsem to. Vklouzla jsem pod peřinu a nějakým způsobem se mi povedl po chvíli usnout. Z mého spánku mě rázem probudilo klepání na okno. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, jen jsem se otočila na druhou stranu a snažila jsem se usnout dál. Ale to klepání neustávalo, naopak ještě víc sílilo. Odhodlala jsem se otevřít oči. Viděla jsem stín nějaké osoby za mým oknem. Promnula jsem si oči a když jsem víc zaostřila, tak jsem zjistila, že je to Ethan! Nějak se mu povedlo vyšplhat k mému oknu. Rychle jsem vstala a běžela jsem mu otevřít okno. Když přelézal přes můj parapet, zasekla se mu o něco noha a skutálel se doprostřed mého pokoje. V ten samý moment jsem slyšela hlasy rodičů a rychlé kroky. Běžela jsem rychle ke dveřím, abych je zamkla, ale zrovna když jsem sahala po klíči, tak se rozvalili dveře a v nich stála máma. Dlouhá růžovo černá róba jí sahala až k zemi a blonďaté vlasy měla sepnuté do drdolu. Vyděšeným výrazem na mě hleděla a bála se, že se mi něco stalo. Hned jak si všimla Ethana, tak vypadala, že se jí značně ulevilo. Tušila, že půjde o to Holandsko, tak nás vzala dolů do obývacího pokoje. Přišel za námi i táta a po pár minutách mi Holandsko dovolili! Sice říkali, že by mě chtěli vidět déle, ale chápou, že mám své přátele, své zájmy a Ethan s námi byl minulý rok, takže se můžeme teď prohodit a pak nás někdy vezmou do Kanady, do které jsme chtěli.

Z našeho krbu jsme se přemístili k Ethanovi. Další den jsme měli nasednout do jakési velké kovové věci, které říkají mudlové letadlo. Ethanovo mamka odjela do Holandska kvůli práci o pár dní dřív, takže jsme let museli podstoupit sami. Odlétali jsme z letiště London Heathrow a letěli jsme přímo na letiště Schiphol. Když jsme to letadlo viděli, tak jsme byli opravdu ohromeni. Je to taková plechovka, to jo, ale ty mudlové to mají opravdu promyšlené. Zjistili jsme, že to letadlo má i jednu hodně luxusní část. Tak jsme se rozhodli v ní zůstat. Už jsme měli odlétat, ale najednou k nám přišla nějaká ženská v bledě modrém kostýmku. Normálně nás začala vyhazovat! Když jsme se tam, ale tak dobře zabydleli, tak proč by jsme měli odcházet? Nakonec k nám přišel chlápek odněkud zepředu. Slušně nás poprosil ať odejdeme, no a jelikož jsme viděli, že nám nic jiného nezbývá, tak jsme šli. Museli jsme jít do, ne moc luxusní, části. Všichni tam na nás koukali jako na vrahy, protože kvůli nám se let o nějakou chvíli zdržel. Vzájemně jsme se na sebe s Ethanem zazubili, když jsme si těch pohledů všimli. Seděla jsem u okýnka, ale výhled mi krylo to hloupé kovové křídlo. Ke všemu někde za námi pořád křičelo dítě. Příště radši poletíme tou luxusnější třídou, než tímhle. Když jsme dorazili na letiště, čekala tam na nás Ethanovo mamka, která se s námi přemístila do Amsterdamu. Měli jsme koupený pokoj v hotelu, co měl opravdu dlouhý název. Canal House Suites at Sofitel Legend The Grand Amsterdam. Hned večer jsme zkusili zavolat pokojovou službu a objednali jsme si strašně velkou kupu jídla, kterou jsme měli problém i sníst.

Jelikož tam byla Ethanovo mamka pracovně, tak jsme se většinu času pohybovali po městě sami. Pár dní po příletu jsme navštívili Dům Anny Frankové. Její příběh je strašně smutný. Když jsme prošli okolo knihovny, která za sebou skrývala tajný úkryt, a stoupali jsme nahoru po schodech...rozbrečela jsem se. Protože jsem věděla, že jsem na místě, kde jí a dalším lidem skončil život, jelikož to, co následovalo, už život není. Pár dní na to jsme navštívili Rijksmuseum. Některé umění tam bylo zajímavé, ale pak už to byla docela nuda, protože nás nebavilo si prohlížet tolik obrazů. Ale alespoň jsme se vyfotili u nápisu ,,I amsterdam".

Během pobytu jsme navštívili zábavní park Efteling, kde mě Ethan dotáhl na zdejší největší horskou dráhu. Myslela jsem, že si vykřičím hlasivky a nebo, že se dřív pozvracím. Bylo to cool, ale až moc rychlý a hlavně to bylo vysoko. V Amsterdamu jsme se seznámili se skupinkou mudlovských angličanů. Bylo jim okolo 14-15 a byli tam na výletě se školou. Přimíchali jsme se k nim do hloučku a skoro celý den jsme s nimi všude chodili, a dostali jsme se díky tomu zdarma do muzea voskových figurín. S Ethanovo mamkou jsme navštívili zoo - Natura Artis Magistra. Procházeli jsme tam okolo zvířat a v pavilonu opic byli jedny dveře. Zajímalo nás, co za nimi je. Mysleli jsme si, že se za ně může jít. Jenže když jsme vešli, tak se ozvalo hlasité pípání. Ethanovo mamka nás rychle popadla a přemístila se s námi pryč. Jeden večer jsme se s Ethanem tajně vyplížili z hotelu a šli jsme do centra Amsterdamu. Pořádně to tam žilo! Připletli jsme se k jedné skupince, kde byli lidi o trochu starší, než jsme my. Dobře se s nimi povídalo a nechali nás nasprejovat něco na zeď. Dokonce nám nabídli *část zápisku je přeškratná* Tak jsme to zkusili. Překvapuje mě, že mě tohle učí cizí lidi a ne moje sestřenice. Navštívili jsme ještě jedno kadeřnictví, protože jsem chtěla nějakou změnu. Nechala jsem si proto zepředu vlasy zkrátit na ofinku. Zpátky jsme se vraceli první třídou, protože to předtím stálo opravdu za nic.

Ještě jsme u Ethana pobyli pár dnů a přejeli jsme ke mně. Přijela k nám na pár dní moje sestřenka a přivezla mi dárky k narozeninám! Jeden z nich byl piercing a poukázka na jeho aplikování! Tak jsme s Ethanem a sestřenkou Bethanie odcestovali do jednoho blízkého města, ve kterém stojí studio, kde jsem mohla uplatnit poukázku. Byla jsem docela nervózní, protože jsem věděla, že to bude bolet. Přišli jsme do jedné z těch ulic, kde jsou všechny možné budovy nasázeny vedle sebe. V té ulici byla jedna malá výloha s dveřmi, které hlásali název tetovacího a piercing studia. Hned za dveřmi stála u pultíku potetovaná paní, která nás uvítala a zavedla nás kamsi dozadu, za pánem, který mi měl piercing píchnout. Potichu jsem vydechla a vyskočila jsem na křeslo vedle pána. Věnoval mi široký úsměv a celou dobu vtipkoval a mluvil pozitivně, protože viděl, že tohle je můj první piercing. Díky tomu ze mě tak nějak opadl strach a alespoň nějak jsem se uklidnila. Ten pán se jmenoval Richard a všechno mi během zákroku vysvětloval. Když se ke mě, ale začal blížit tou obří jehlou, tak jsem radši zavřela oči. Najednou jsem cítila takové silnější štípnutí. No a bylo to! Už mi jen do nosu navlékl piercing a bylo to za mnou! S Ethanem jsme ještě čekali na sestřenku, protože si nechala dělat nové tetování, tak jsme si mezitím povídali si Richem, který jí tetoval.

A to byla část života dvou vyhoštěnců. Miliony hvězdiček, tvá Avaline.