A jsme pryč
Drahý, Deníčku. Náš život s Ethanem se nyní pohybuje od ježdění na plechu od sušenek po schodech, po kochání se interiérem havraspárské koleje a příležitostným pálením obrazů. Během jednoho den jsem stihli hodit Grimes před kabinet hnojůvku, pozvracet se před pár dveří na koleji, vymyslet vlastní značku a zapomenout na heslo od koleje. Protože nějaké stěny se zdají falešné, i když ve skutečnosti nejsou.
Jednoho večera, během naší obvyklé odpočinkové činnosti, jsme se s Ethanem rozhodli navštívit cizí kolej a tím si splnit bod jedné z nekalostí na našem budoucím seznamu. No a do jaké koleje se dá dostat nejsnadněji, Deníčku? Prosvištěli jsme hradem a už jsme stáli u havraspárského klepadla. Co může být na těch hádankách těžkého, během minuty se nám pomalu odsunula zeď a nám se po několika schodech před očima prostřela věcmi zaplněná tichá chabě osvětlená havraspárská společenská místnost, která byla především bez jakéhokoliv života. Aspoň to tedy tak vypadalo, dokud tam nevtrhla, až moc živá, Faye. Vypadala, že s tím batůžkem na zádech, chce někam cestovat. Připadalo mi to jako skvělá možnost na uzavření dohody o mlčenlivosti. Ona půjde někam po večerce, zatím co my se porozhlédneme po koleji a půjdeme. Jenže... se očividně nikam nechystala. Místo toho od nás chtěla slyšet nějaký důvod, proč nás nenapráskat. Snažili jsme se v ní vzbudit trochu soucitu, ale pak jsme i tak šli prozkoumat zbytek koleje. Teď, ale přichází další "jenže část", Deníčku. Jenže jsme probrali obraz nějaký nafoukaný ženský. Schovala jsem se za jednu z tabulí a nechala jsem všechnu komunikaci na Ethanovi. Potom, co ta ženská z obrazu odešla, se nás Faye rozhodla držet na koleji pomocí ohnivých křížů, které soustavně čarovala u vchodu, protože pořád chtěla nějaký důvod, proč to na nás neříct. Navíc jí dělal strašnou přítěž ten hloupej obraz. Ale kdo by ho poslouchal, když by všechny tvrzení byli proti němu? Faye to pořád prodlužovala a nakonec se ta ženská vrátila do svého obrazu. Snažili jsme se schovat za jednou z tabulí, ale ten obraz visel opravdu vysoko a očividně nás pořád viděla. Nejspíše se vrátila s pytlem plným urážek a prý nás ze školy vyhodí než stihneme říct famfrpál. Během nadávek jsme si s Ethanem vyměnili vážné pohledy a rozhodli se pro to nejlepší řešení. Napučená ženská z obrazu v momentě ohrožení odkráčela pryč, nejspíš za tím jejím Sirem, který naneštěstí visí u nás na koleji. Alespoň se teď nemá kam vrátit a ví, že si s námi není radno zahrávat. Mezitím, co Ethan zapaloval v krbu oheň, jsem opatrně vylezla na stůl a sundala jsem ten obraz ze stěny. Faye nám ještě vyhrožovala ať jí obraz necháme, že nás potom pustí nebo, že nás tam bude držet až do rána dokud někdo nepřijde. Asi nečekala, že ten obraz do toho krbu opravdu hodíme. Snažila se ho uhasit a my během toho s velkou pompou odešli. Když jsme doběhli na kolej, tak jsme Faye poslali balík s pár věcmi, které by ji mohli přimět se přidat na naši stranu. Protože, Deníčku, nejsme hloupí a víme, že tohle bylo od nás hodně riskantní.
*zbytek zápisku je napsán velmi roztřeseným písmem*
Čekali jsme. Čekali. Čekali. Ale Faye nebyla vůbec nikde. Když po nějaké době přišel balík, který jsme jí poslali, věděli jsme, že je to náš konec. Během hodiny jsem si všimla, že nás sleduje obraz a podivně si nás přeměřuje. Po hodině se ve dveřích objevil ředitel. Celou dobu mi hlavou duněla jedna jediná věta, jako divoký a silný příboj. ,,Nic se vám stát nemůže, dejte mi důvod a já vás neprásknu." Měla jsem pocit, že to mou mysl pomalu odnáší pryč. S každým schodem jsem čím dál tím víc cítila jak se mi svírá hrdlo. Myslela jsem, že se snad udusím. Nemohla jsem dýchat. Seděli jsme uprostřed ředitelny s ohořelým obrazem hned vedle nás. Vydali jsme se z nejposlednějších kapek snahy, ale rázem mé tělo probodla slova, jako ostrý nůž. ,,Vy stejně jenom lžete." Nemohli jsme nic. Seděla jsem tam jako přikovaná, snažící se zakrýt své třesoucí se ruce pod stehny. Tohle byl opravdu náš konec. Už nikdy žádné Bradavice. Nikdy žádný Zmijozel. Možná by jsme už ani nikdy neviděli své přátele. A co kdyby to bylo...už nikdy žádný Gianni. Pořád jsem nemohla dýchat. Uvnitř mě se všechno smrsklo pod tíhou jakéhosi tlaku uvnitř mé hrudi. Měli jsme jít na kolej, ale s Ethanem jsem utíkali, co to jen šlo, za Amaiem. Věřili jsme, že nás nějak zachrání. Ale...nešlo to. Nemohli jsme i něj dostat do nějakého problému. Chápala jsem jeho situaci. Pomalu jsme vešli do Zmijozelské koleje. Jen jsem tam stála a nebyla schopná vnímat jediného slova, co na nás Fowler křičela. Po chvíli nastalo ticho. Nebo aspoň myslím, že to ticho bylo. Protože jediné, co jsem slyšela, byl Lucas, který se naléhavě ptal, kde je Gianni. Něco se mu určitě kvůli mě stalo. Blesklo mojí hlavou a já padla k zemi. Nemohla jsem přestat plakat. Všichni se ke mně najednou seběhli. Ale jediné, co jsem vnímala, byla ukrutná bolest, která se prořezávala skrz moji duši. Cítila jsem, jak se uvnitř rozpadám, a pomalu ze mě padají střípky, které mizí kdesi v temnu. Slyšela jsem jeho hlas za svými zády. Najednou se všechny střípky vrátily na své místo. Byl přímo za mnou a já věděla, že je v pořádku. Ale zároveň jsem věděla, že ho nikdy nechci opustit. Stále uvnitř mě panoval chaos, ale věděla jsem, že je přímo za mnou. Jeden pro druhého jsme celou noc nespali a já mu slíbila svoji věčnost. Je jedno jak daleko budu, ale stále budu po jeho boku. Ráno nás navštívilo příliš brzy. Zatím to bylo jen pár lidí na koleji, ale čím dál se začalo šířit, že jsme vyloučeni, tím víc jsem viděla smutných tváří. Naházela jsem na pokoji pár věcí na hromadu a vyrazila jsem zpátky do společenské místnosti. Před dveřmi pokoje mě zastihla Ciara, pokukovala všemi možnými směry a pověděla mi, že Lucas dělá pro nás nějakou petici. Zažehlo to ve mně plamínek naděje. Čekali jsme na Lucase na koleji, ale pořád se nevracel, proto jsme se ho vydali hledat. Přišli jsme do té velké společenské místnosti na hradě a já před sebou viděla strašnou spoustu lidí, kteří za námi s Ethanem stojí. Věnovali nám své povzbuzující úsměvy a vyjádřili nám jejich soucit a podporu. Nikdy jsem tohle ve svém životě nezažila. Podepsal se za nás snad celý hrad. Ale přesto, že všude bylo celkem rušno, jsem měla pocit, že v každém centimetru, mezi hradními zdmi, panuje napjaté ticho. To ticho, které se sebou přivede bouři. A to ticho, které kompletně pohltilo celý náš oběd. Nezvládla jsem ani přemýšlet, natož něco pořádně sníst. Jako rána se do rozhlasu ozval ředitelův hlas. Vyměnili jsme si s Ethanem pohledy a pomalu jsme se zvedli. Vstoupili jsme do vstupní síně a všude pod schody stáli studenti, kteří za námi celou dobu byli a jsou. Nešlo ani spočítat kolik lidí tam bylo. Snažila jsem se držet své emoce pod zámkem, nerozbrečet se tam, ale moje ruce se klepali jako o závod. Když si nás ředitel zavolal k sobě... tak se všichni, co stáli před námi, rozestoupili jako moře. Nechal nás převyprávět jim znovu náš příběh. Bylo mi jasné, že ho už všichni znali, ale i přes to stáli za námi. Zdálo se, že rozsudek nikdy nepřijde. Nervozita si se mnou pohrávala a hlavou se mi šířili variace katastrofického konce, který nás měl čekat. Najednou jsem slyšela za sebou Gianniho hlas, který zněl tak smutně. Nemohl tam déle čekat. Nezvládl by se na to dívat. Se sklopenou hlavou jsem čekala jako trestanec na smrt. Plamen naděje přerostl v požár, když jsem slyšela, že můžeme zůstat. Ale některé plameny rychle zase pohasly, protože se smíme vrátit až za dva roky. Vše se pomalu blížilo ke svému konci. Najednou se z rozhlasu ozvala Alice. Giannimu se teď vážně něco stalo. Moje oči zalily slzy a já musela svoji hlavu zabořit do úkrytu svých rukou. Znovu bylo spoustu lidí u mě. Alastair, ten chlapec, kterého jsme poznali o prázdninách, mi podstrčil nějaký pytlíček. Až později jsem zjistila, že se v něm ukrývá něco sladkého. Mrzelo mě, že jsem mu nestihla poděkovat. Přeji si, abych nějak mohla poděkovat každému, co při nás stál. Udělali pro nás nesmírně velkou věc, i když nás třeba ani neznali. Ale zvládla jsem jen plakat. Na schodech se objevil udýchaný Lucas a volal na mě. Gianni mě potřebuje. Sesbírala jsem se, co nejrychleji to šlo, ze země a běžela jsem v patách Lucasovi. Když jsem přiběhla k astronomické věži....všechno uvnitř mě vybuchlo a ohlušilo mě. Gianni levitoval zmrzačený před ošetřovatelkou a všemi dalšími. Rozpoltilo se mi srdce. Podlomili se mi nohy a já v okamžiku ležela na zemi. Tohle jsem nemohla zvládnout. Nemohla. Nemohla. Nemohla. Nemohla. Přes slzy jsem neviděla tváře lidí stojících nade mnou. Lucas mě už opatrně zvedal a odváděl mě za Giannim na ošetřovnu. Ta bolest nešla zastavit! Přála bych si kdyby moje slzy tuhle bolest dokázaly odnést pryč. Najednou už jsem seděla na ošetřovně a kousek ode mě ležel na posteli Gianni. Vedle mě klečela jeho sestra a hladila mě a přede mnou stál myslím, že Darren od nás z koleje. Přinesl mi doušek klidu. Bála jsem se. Stěží jsem ze sebe vykoktala pár slov. Nechtěla jsem, aby mi to něco udělalo. Co kdyby...moje myšlenky přerušil klidnými slovy Darren a já se odhodlala do sebe vpravit ten lektvar. Po chvíli se uvnitř mě rozhostilo ticho. Celou dobu jsem svírala hrníček s vodou a přes všechno to prázdno uvnitř mě, jsem si přála, aby tohle byl jen zlý sen. Slyšela jsem Gianniho říkat, že teprve budou Vánoce...že je bude trávit se mnou...že mě miluje....ale že já jeho nejspíše ne. Bezvládně tam ležel a bojoval o život. Snažila jsem se v sobě udržet křik, který se dral mým tělem. Věděla jsem, že ten křik všechno ve mně vrátí zpátky. Nemohla jsem to dopustit. Paní ošetřovatelka Hitori, co nás měla i na seminář o povolání, si mě pozvala vedle do místnosti. Vysvětlila mi, co se Giannimu stalo a ujišťovala mě, že vše bude v pořádku. Po bouři vždy vyjde slunce. Snad tomu tak opravdu je. Zatím mám Giannimu napsat dopis a nechat ho odpočívat a nesmím dělat žádné prudké pohyby.... prý jsem prožila lehký šok a....vždy když na mě přijde úzkost, tak se mám posadit a snažit se zhluboka dýchat. Před ošetřovnou čekal ředitel. Po chvíli se tam objevil Ethan, který šel nejspíš za mnou a Giannim. A spolu s ním...několik lidí od nás z koleje. Přišel moment, kdy jsme museli odejít. Skřítci nám prý zabalí naše věci a kvůli mně jsme se museli přenášet letaxem. Ale ještě předtím, než jsme zmizeli z hradu, jsme se dlouze objali se všemi, co tam s Ethanem přišli. Ale ten nejhorší pocit ve mně přetrvává...co když se to Giannimu stalo kvůli mně....co když si nevzpomene...a dlouho ho teď neuvidím. Musíme být stateční.
Vrátíme se brzy.
Miliony hvězdiček, tvá Avaline.
