Valentýn

 

    Drahý, Deníčku. Přicházím snad o rozum. Mohla bych to dávat za vinu všem těm uklidňovacím věcem. Nebo ještě něčemu jinému, ale je to vážně divné. Přejdu k věci. Jeden večer jsem si urovnávala postel a měla jsem v sobě už jednu ampulku pro lepší spaní. Byla jsem zrovna u urovnávání peřiny, když najednou jsem se objevila kdesi ve tmě. Přede mnou jsem viděla dvě osoby, které lehce osvětlovalo světlo, řekla bych z jejich hůlek. Bylo mi jasné, že už jsem je někde viděla. Ale až po delší době mi došlo, o koho jde. V ten moment jsem byla zmatená a nevěděla jsem, kde jsem. Proto jsem těm dvěma nevěnovala tolik pozornosti. Navíc, po chvíli někam odešli. Stála jsem tam ve tmě, před sebou jsem matně viděla vodu a v rukou jsem držela tu peřinu, kterou jsem chtěla předtím urovnat. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se tam vzala. Nepamatovala jsem si nic, co se dělo předtím. Nepamatuji si, že by jsem tam šla. Prostě jsem tam byla. Očima, které se ještě neadaptovali do tak tmavého prostředí, jsem se snažila rozpoznat, kde jsem. V ten samý moment mi došlo, že mám v kapse hůlku. Na moment mě světlo z hůlku silně oslnilo a během pár vteřin se mi pomalu začalo odhalovat mé okolí. Otočila jsem se a po pár krocích jsem více a více začala rozeznávat, tu dříve tajemnou a zároveň temnou, chodbu. Byla jsem sotva pár metrů od koleje. Naplnil mě pocit klidu a s peřinou v náručí jsem po chvíli vplula do svého pokoje na koleji.

 

    Jeden večer jsme odpočívali s Ethanem ve spolce. Všude panoval nadměrně neúnosný klid, který jsme museli něčím přerušit. Vydali jsme se proto do koupelen v nejvyšším patře. Protočili jsme tam každým kohoutkem, kterým to šlo a s úšklebkem jsme sledovali vodu, která pomalu stékala na podlahu koupelny. Vyrušil nás až zvuk dveří. Kapuci jsme si stáhli více do obličeje a s odhodláním jsme vyrazili prozkoumat situaci za dveřmi. Když v tom se dveře od koupelny rozvalili dokořán! Vyměnili jsme si zmatené pohledy, protože ve dveřích nikdo nebyl. V momentě se ty dveře zase zavřeli. Opatrně jsme vykoukli na chodbu a zjistili jsme, že jako dveře od naší koupelny, se otevírají a zavírají všechny okolo nás. Vyběhli jsme na chodbu a vpadli jsme do jedné místnosti se záchodky. Na moment vrzání otevírajících se dveří ustalo. Ale ne na dlouho. Za krátkou chvíli se ozývalo vrzání dveří po celé místnosti. S Ethanem nám bylo jasné, že je tu někdo s námi. Stála jsem mezi dveřmi, abych té osobě zabránila v odchodu, mezitím co Ethan okolo sebe metal kouzla a prozkoumával každou píď místnosti. Před dveře jsem vykouzlila ohnivý kříž a přidala jsem se k Ethanovi. Párkrát jsme na tu osobu narazili, ale vždy se té osobě podařilo nám utéct. S rukama před sebou jsme procházeli záchodky a hledali. Vrátila jsem se ke dveřím, abych obnovila kříž, ale když jsem se otočila...Ethan nebyl nikde. Postupně jsem otevírala každé dveře kabinky, až jsem narazila na Ethana stojícího s vítězným výrazem ve tváři, před jednou ze záchodových mís. Chytili jsme ho! Ta osoba právě musela sedět přímo před námi. Jenže... nijak na nás nereagovala. Seděla tam tedy ta osoba s pocitem obklíčení a lapení do pasti? Nebo se nám vysmívala a libovala si ve své neviditelnosti. Těžko říct. Chvíli jsme čekali a zdálo se, že ta osoba čeká taky. Možná na to, až odejdeme. Jenže, Deníčku, my by jsme se nenechali jen tak. Pořádně jsme to té osobě... fyzicky vrátili. Vyšli jsme z kabinky a mířili jsme pomalu ven ze záchodků. Jenže! V tom znovu začali jedny po jedněch dveře vrzat. Probrali jsme rychle naši bojovou taktiku, napřáhli jsme hůlky a pomalu jsme podpalovali každý milimetr místnosti. Rychle jsme vyběhli a dveře jsme ještě pro jistotu zabarikádovali několika kříži. Musím teď pro tebe, Deníčku, vypadat strašně krutě, ale zdá se, že ta osoba oheň uhasila a vodu taky někdo očividně zastavil. Protože nikdo nic druhý den ráno nehlásil, a je jasné, že by si toho hned ráno někdo všiml.

 

    Valentýnské ráno začalo až pohádkově krásně, i když jsem nevěděla, že vůbec nějaký valentýn je. Během dne jsem poslala pár valentýnek a zrovna, když jsem jednu psala, se vedle mě objevil amorek a začal předčítat tím svým pisklavým hláskem obsah valentýnky adresované mně. Vůbec jsem nevěděla, Deníčku, kdo by mi mohl psát, že mě má rád. Potom, co jsem se chopila té valentýnky, mi bylo rázem jasné, o koho jde. Psal to maličký Stuart! *je zde nakreslený usmívající se smajlík* Na astronomii jsme si s Ethanem pořídili pláště jiné koleje, začal nás totiž učit sám ten praktikant. Takže toho musíme právem využít! Minulou hodinu jsme s Ethanem přebarvili vlasy Carterovi, já po něm pak hodila vlaštovku z papíru a vykouzlili jsme iluzi mrože k tomu praktikantovi, ale nevypadalo, že by mu to nějak vadilo. Večer jsme seděli s Ethanem v síni, zrovna jsem se smála jedné z valentýnek, co přišla nějakýmu klukovi, když vedle mě přistála sova. Přinesla mi obrázek, ze kterého bylo jasné, že mě jeho autor dobře zná. Gianni. Zanedlouho ta sova přiletěla znovu. Teď už, ale nesla vzkaz s místem setkání, Deníčku. Skočila jsem se převléct a vzala jsem si na sebe ty nádherné krajkované šaty, co mi nechala udělat babča. Na místě setkání jsem si hned všimla černovlasého chlapce sedícího na prostřední loďce s košíkem, ve kterém nám nesl večeři. Uvítal mě tím svým kouzelným širokým úsměvem. Daroval mi jedno přání. Jediná věc, kterou bych si přála je...aby tohle bylo navždy. Abych nezůstala osamělá v tom labyrintu uvnitř mě. V noci mě unesl k sobě na pokoj. Držel mě tak pevně u sebe, jako si každá dívka přeje, aby jí někdo držel. 

 

    Miliony hvězdiček, tvá Avaline.

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Deník ani hru si neberte osobně. Jde jenom o hru a tady je osobní pohled Avaline, ne můj vlastní. Proto si nic neberte k srdci a osobně. 

Avalanche SAME LIKE MY NAME - BMTH
00:00 / 00:00
RSS Feed
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now