Málem v Prasinkách

    Drahý, Deníčku. Málem jsme se dostali do Prasinek! Projít přes ostrahu s kuší šlo jen s povolením, které mohli mít pouze studenti třetího a vyšších ročníků. S Ethanem a Giannim jsme nejdříve sledovali situaci potají ukrytí za hradbami. Počkali jsme než odejde Grimes a vydali jsme se společně za ženou s kuší. Jenže...bez povolení to nešlo a poslala nás za profesorkou Grimes, kam jsme samozřejmě nešli. Plán byl následující. Převzít cizí identitu a vzájemně si napsat povolení, které jsme viděli u Lucase. Vrátili jsme se a ukázali naše povolení, které si ta žena nechala u sebe. Jenže! Ta ženská začala volat do mikrofonu na profesorku Grimes...bylo jasné, že zjistí, že jsme u Grimes pro povolení nebyli, tak jsme vzali nohy na ramena. Ale byla to hloupost! Pak jsme totiž slyšeli Grimes, jak říká, že jsme tam sice nebyli, ale ať nás pustí. Každopádně, kdo ví, jestli by jsme se taky dostali zpátky na hrad, Deníčku. Samozřejmě, že se na to po několika dnech přišlo. Grimes nás svolala do kabinetu a nechala nás psát diktát, aby porovnala naše písmo s tím, co bylo na povoleních. Gianni celou dobu nevypadal vůbec dobře....a jak to Grimes pořád prodlužovala, tak se skácel k zemi a vypadalo to, že omdlel. Nevěděla jsem, co dělat! Nikdy jsem nikoho nezachraňovala! Grimes ho tam ještě nechala strašně dlouho ležet a nic nedělala! V ten moment jsem si myslela, že snad umřu. Cítila jsem jak mě ta bolest, způsobená bezmocí, uvnitř svírá tak, že jsme nemohla ani dýchat. Nakonec ho odvedla jeho sestra na ošetřovnu. Asi chápeš, Deníčku, že nevím jak se po tomhle mám cítit. Už mě to tam štvalo, takže jsem se přiznala... ta ženská s kuší, která se jmenuje myslím Leia, chtěla, aby mi za to Grimes zmírnila trest...ale je jasné, že to se nestalo, Deníčku.

 

    Vánoční ráno bylo alespoň trochu šťastné. Probudila jsem se a před postelí leželo strašně moc dárků! Byla jsem ráda, že si na mě vzpomnělo tolik lidí! 

 

    Jedno ráno jsem potkala Ethana s malým chlapcem, který se jmenuje Stuart. Je to syn Gianniho sestry a je to dokonalý příklad malého rošťáka. Dokonce nám při jedné pomáhal! A byl s námi na hodině přeměn, akorát se pak někam ztratil.

 

    Každopádně, Deníčku, Gianni už se vrátil. Snažili jsme se k němu dostat na návštěvu, ale ošetřovna byla zavřená. S Ethanem jsme měli, kdyby náhodou, spoustu variací plánu, jak ho dostat ven, ale alespoň jsem mu posílala dopisy, aby se tam necítil tak sám. Když přišel na kolej, seděla jsem zrovna na gauči ve společenské místnosti. Když se na mě podíval tím svým pohledem... měla jsem pocit neskonalého štěstí, které mnou projelo jako ta nejpříjemnější a nejkrásnější mořská vlna. Večer jsme trávili spolu. Tiše jsem oddychovala se sklopeným zrakem k zemi, když mi říkal všechny ty krásné věci. Ta nejkrásnější vlna se pořád vracela a jak se mnou melodicky a hřejivě prolévala, pomalu se sebou brala i slova. Cítila jsem jen jak mi rudnou tváře a jak se mi nervozitou klepou ruce. Pomalu mi zvedl hlavu a když jsem se podívala do jeho očí, věděla jsem, že je to opravdové. Dala jsem si pramen vlasů za ucho, tak aby mi nebránilo nic v tom, aby jsem se mohla utápět v jeho očích. Chvíle, kdy jsem vedle Gianniho, se zdají kouzelně nekonečné a já se cítím v bezpečí. Doufám, že brzy zmizí všechno špatné...společně se strachem, že všechny tyhle kouzelné věci jednou zmizí.

 

Miliony hvězdiček, tvá Avaline.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Deník ani hru si neberte osobně. Jde jenom o hru a tady je osobní pohled Avaline, ne můj vlastní. Proto si nic neberte k srdci a osobně. 

Avalanche SAME LIKE MY NAME - BMTH
00:00 / 00:00
RSS Feed
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now