Ztrácím se?

    *část textu je napsaná rychle, s mnoha kaňkami od inkoustu a škrtanci*

    Deníčku...Poslední dobou mám strach, aby se nestalo to, co minulý rok. Snažím se od všeho utéct. Gianni se mi stal velkou oporou. A nejraději bych zapomněla, že jsem kdy k sobě pustila jednu jistou osobu. Nejsem na tohle připravená. Nejsem připravená někoho pustit do útrob labyrintu, který se rozkládá uvnitř celého mého těla. Není to jen o tom, že nechci dopustit, aby někdo kromě mě byl do tohohle zapojený. Ale možná ani nevím jestli někoho vůbec chci. Nebo jestli chci jen tak někoho. Sice říkal, že by můj labyrint zvládl, ale já vím, že to není místo jen tak pro někoho. Snad to, ale Charlotte vyjde. Nezvládla bych...být s pocitem, že jsme tři. Proto jsem radši ten večer zmizela. Chtěla bych od těch pocitů utéct strašně moc. Chtěla bych utéct od toho nuceného rozhodování. Chtěla bych prolomit stěny toho labyrintu a jednou provždy nechat proudit světlo skrz moji duši. Bylo nepříjemné, když mě Ethan druhý den ráno odtáhl řešit problémy. Má pravdu, že se to samo nevyřeší. Ale je to těžké. Jediný, kdo zvládl trochu prolomit to ticho uvnitř mě, je Gianni. Pořád u sebe nosím v kapse papírek, co mi dal, aby jsem mu mohla napsat, kdyby jsem se cítila špatně. Ale i tak mám strach, že ho ztratím a zůstanu sama. Jako v těch nočních můrách. Někdy mám pocit, že bych nejraději zmizela domů a zůstala navěky zavřená ve svém pokoji.

 

*nynější část textu je psaná očividně o něco pomaleji a obvyklým stylem písma*

    Kromě toho se blíží Vánoce. Popravdě, nechtějí se mi teď moc slavit. Ale snad vše proběhne v pořádku. Už máme za sebou i Halloween. Letošní Halloweenská oslava tedy nebyla nic extra. Těšila jsem se, že si letos vyrobím svůj kostým, ale dílna na výrobu kostýmů nebyla otevřená. Proto jsem si šla půjčit jeden z kostýmů, ale přišla jsem si v něm docela.... no jak to říct... levně. Jako takový ty lehký holky. A do role jedný z nich se pasovat opravdu nechci. Ten večer mě Gianni na plese požádal o tanec, ale kapela nehrála zrovna nejlíp, tak jsme pak šli za ostatními na kolej. Kde jsme měli takovou vlastní Halloweenskou párty. 

 

    Ještě jsem byla na první schůzce lektvarového klubu. Dostali jsme pláště a odznaky s nesmyslnou zlatou barvou, která se mi ani k ničemu pořádně nehodí. Ani ten lektvar mi nešel pořádně uvařit a nevím, co jsem dělala špatně. Nakonec jsem toho nechala a vylila jsem tu břečku pod stůl, když se nikdo nedíval, a vypadla jsem. Navíc jsem potřebovala být na koleji brzo a ne se babrat s nějakym lektvarem. Byla totiž oslava Gianniho narozenin! Snažila jsem se mu udělat, co nejlepší dárek, ale i tak mě to přišlo stále málo. Během oslavy jsme hráli jednu hru a slavili. Potom, co se Daniel a Ashley odebrali na kutě, jsem se rozhodla vyrazit taky. Jenže...to nějak nešlo. Sotva jsem si stoupla....tak jsem trochu zavrávorala a pro nabrání balancu jsem se musela opřít o stůl. Takže mě Gianni zase zachránil. Skončila jsem po jeho boku a pro jednou jsem se konečně cítila bezpečně.

 

Miliony hvězdiček, tvá Avaline.

 

P.s. Charlotte, kdyby jsi se mi zase hrabala ve věcech a našla tenhle Deníček, tak mi opravdu věř, že ti to přeju! Ale nesahej na moje věci, prosím!

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Deník ani hru si neberte osobně. Jde jenom o hru a tady je osobní pohled Avaline, ne můj vlastní. Proto si nic neberte k srdci a osobně. 

Avalanche SAME LIKE MY NAME - BMTH
00:00 / 00:00
RSS Feed
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now