Pocit pod psa, bez psa

Drahý, Deníčku. Letošní začátek roku začal dost zajímavě. S Ethanem jsme se rozhodli v noci prozkoumat hrad a najít dveře, které by se dali otevřít Ethanovo šperhákem. Napadla nás jedna místnost nebo čajovna. Do které jsme navíc mohli umístit lektvary, které jsem uvařila. Musím se pochválit, Deníčku. Povedlo se mi uvařit pár těžkých záškodnických lektvarů. Jenže ta jedna místnost otevřít nešla a před čajovnou stála holka. Tuším, že z nebelvíru. Tak jsem ji jenom kouzlem shodila na zem a proklouzli jsme dál. Akorát pak na nás přišla profesorka Grimes. Aby jsme nedostali nějaký postih, jako minulý rok, a aby jsme zase nemuseli čistit hovínka, Ethan přišel s rychlým krytím. Dělali jsme, že mi není dobře a někoho hledáme, aby mi pomohl. Dostala jsem lektvar na ulevení od bolesti břicha. Byl fakt hnusnej a ještě jsem ho musela vypít celej. Fuj. Profesorka nás pak odvedla na kolej, ale já se po tom lektvaru pořád nějak necítila dobře. A pak to přišlo! *Něco je tu silně přeškrtáno* Je to docela diskrétní situace a přijde mi divné o tom mluvit. Každopádně vyběhla jsem z koleje s cílem záchod. Jenže před kolejí stála pořád profesorka. Myslela si, že si z ní dělám legraci! Nervózně jsem tam přešlapovala sem a tam, *něco je tu znovu silně přeškrtáno* Nakonec mě profesorka pustila. Celou noc jsem pak skoro vůbec nespala a běhala jsem dost často na záchody. Proto jsem druhý den s těmi temnými kruhy vypadala, jakoby jsem si zkoušela dělat metalový face paint po vzoru Alice Coopera. Jenže to nebylo vše. Jedno odpoledne si nás profesorka zavolala ať se prý odčiníme, že ví jak jsme jí lhali. Ještě o mně ta stará babka mluvila hnusně, že by jsem se *něco je tu přeškrtáno* kdyby jsem nelhala, že mi určitě nic nebylo. No, každopádně šlo o to, že jsme měli uklidit dřevo, co někdo dal před její kabinet. Ke všemu tam přišel Hugo a Lucas. Hugo si nás ještě fotil a slyšeli, co o mně ta bába říká! Samozřejmě jsme se toho nedotkli. Dokonce hlásila do rozhlasu a nám to taky říkala, že nebude pracovat dokud to tam bude. Snad už podala výpověď.

Večer jsme ještě měli na koleji menší oslavu. Nebo spíš dýchánek. Nakonec jsem zbyla ve spolce jenom já a Carter. Dokonalá příležitost přijít na to, jak to má s Isabelle a zjistit pro Charlottku, jestli se jí líbí. Položila jsem si hlavu do jeho klína a začali jsme, kupodivu docela příjemný, rozhovor. Zjistila jsem všechny tyhle holčičí věci a, Deníčku, měla jsem pravdu! Carter opravdu Isabelle chce, ale neví jestli ona jeho. Každopádně po tom, co jsem udělala na té brigádě, by asi neutekla, kdyby ho nechtěla. Těch oslav bylo docela hodně, takže se mi to už docela motá, ale slavili jsme i Hugovo a Lucasovo narozeniny. Jsem dost ráda, že se Hugovi dárek ode mě líbí, snad ho už pořádně využil.

No, Deníčku, ale k mojí smůle to nebylo vše, co se stalo na nic. Jedná se o, už ne takovou novinku, s krycím názvem "Koblížek". Už nemám Koblížka. Nebo spíš mého pejska Gunnera. Prý jsem si podala pozdě žádost o povolení a poslali ho rodičům. Nevím jak ho pošlou a nevím ani jak na to přišli, že ho tady už mám. Když jsem i při nečekané prohlídce pokojů Gunnera schovala. Sebrali mi kousek mě. Za tu dobu mi přirostl k srdíčku. Asi chápeš, že to bylo dost nepříjemný, Deníčku. A to jsem ještě chvíli předtím, než mě Grimes zavolala, abych přišla s Gunnerem, dělala dobrý skutek. Nesla jsem Carterovi čokoládový žabky a kartičky, protože mi přišel naštvanej nebo smutnej. Už nevim. A co se týče té prohlídky pokojů. Tak mi sebrali i ten obraz, co jsem si vypůjčila. Prý bych mohla mít podmínečné vyloučení, že je to odcizení školního majetku. No, nezdá se mi. Obraz byl pořád na koleji a jenom jsem ho o pár metrů přemístila. Nic velkýho.

Pak jsem druhý den trávila večer s Carterem. Posílal mi i předtím večer sovu, ale už jsem spala, tak to sova nechala hozené vedle postele. Teda aspoň ráno tam ležel dopis. Tak předpokládám, že to tam nechala sova a neplížil se tam v noci Carter. Bylo mi však jasné, že mi Carter nějak chce zvednout náladu. Nebudu vypisovat detaily, ale docela dobře jsme se bavili. Pak jsem, ale přešla na otázku, co si myslel o tom, když jsem mu dala z legrace tu pusu na brigádě. Bylo mi jasný, že byl naštvanej, ale prý byl i překvapenej. Podle jistých náznaků jsem zpozorovala, že by asi měl zájem si to zopakovat. Tak proč to nezkusit. Jenže během "akcičky" přišla Char, který očividně z toho spadlo jablko z ruky rozrušením, jelikož se tam pak válelo na zemi. Co jsem zjistila, tak to asi pár lidem řekla. Protože Ethan si z nás pak dělal legraci. Deníčku, to že jenom něco chci zkusit snad znamená, že se chci hned vdávat? Char se mi povedlo vše vysvětlit a vynahradila jsem jí to. Takovým naším způsobem. Bavila jsem se pak o téhle situaci s Finnem. Vypadá, že mu taky můžu docela věřit. Řekl mi pár věcí, se kterými má asi pravdu. Navíc, už jsem i Carterovi vysvětlila, že na vztah se necítím. Ani nevím jestli bych to zvládla. Ethan a Char částečně ví, co se ve mně skrývá za temný labyrint. Jenže ani nevím, jestli by to vystál někdo další. Naštěstí se držím pořád tak nějak v klidu. Jenže vím, že je jen otázkou času, kdy to zas přijde. Ale radši na tohle zapomeň, Deníčku. Nechci ti tohle ukazovat. Věřím, že by jsi pak taky zmizel.

Miliony hvězdiček, tvá Avaline.