Ďáblíci
Drahý, Deníčku. Před nějakou dobou jsme s Charlotte dostaly nápad. Domluvily jsme se na tajném znamení a na hodině přeměn jsme vykouzlily iluzi gorily a psa! Bylo to opravdu vtipné, ale paní profesorce Sandy Tyler to tak asi nepřišlo. Byla dost smutná kvůli tomu, že jsme se ani nechtěly s Char přiznat. Byly jsme se pak omluvit, ale trest mě a Char neminul. Char samozřejmě nezapomněla zmínit něco o tom, co znělo jakoby už trestů měla tisíce. Přitom já tady skoro každý týden, Deníčku, něco uklízím. Navíc, kvůli Char jsem minule musela utírat svoje vlastní slimáčí zvratky! Fuj! Každopádně trest byl čistšího rázu než předešlé. Nemusela jsem se brodit v bahně, seně a hovínkách, ale jenom jsme s Char třídily pomůcky v barvě kolejí do příslušných truhliček. Dokonce nám slečna Sandy nechala nějaké věci, které se nám z toho líbily! *je zde nakreslené červené srdíčko*
Další novinka, Deníčku! Charlotte se moc nemá ráda s Ethanem. Ani pořádně nevím proč. A vypukla mezi námi válka! Charlotte a Carter vs. Já a Ethan! Seslali jsme na sebe pár kouzel a když jsem se schovávala s Ethanem u něj na pokoji, tak se najednou ozvalo klepání na dveře a mezi dveřmi se objevila naše kolejní! Dostali jsme pěkně vynadáno, já ještě za to, že jsem byla na klučičím pokoji, Deníčku. Moc to nechápu. Tohle všechno rozdělování. Nakonec se, ale všichni spolu bavíme.
S Ethanem jsme u nás ve spolce zkoumali, co vše tu máme a zahájili jsme naší přednášku na mini pódiu. Hojné osazenstvo skládající se především z iluzí goril jásalo nad našimi moudry a mým příběhem, ve kterém jsem pronásledovala Santu. Osazenstvo se pak časem rozšířilo o Char a Cartera, který dostal můj podpis s věnováním.
Deníčku, doslechla jsem se, že prý ten Hover zakládá armádu. Asi chce být velký černokněžník. *zubící se smajlík* Asi hodlá všechny lidi povalit vánkem, když ani z jablka neudělá banán.
A poslední novinkou, Deníčku, je to, že jsem měla narozeniny! Ale velká sláva to nebyla po tom, co se stalo večer. Slavila jsem s Ethanem a Carterem a večer někdo z nás měl nápad jít na hřiště a vypůjčit si jedno z košťat a jít se proletět. Jelikož jsme členy famfrp... POČKAT! Deníčku! Já ti to ještě neřekla! Ale jsem plnohodnotný člen našeho Zmijozelského famfrpálového týmu a jsem brankář. No každopádně jelikož všichni hrajeme famfrpál, tak nám létání nedělá problém. Takže jsme si vypůjčili košťata z našeho stanu a šli jsme ven. Jenže! Bod zlomu, Deníčku. Skoro nic jsem neviděla a když jsme závodili tak jsem narazila do zdi a spadla na zem. A od té doby mě bolela ruka jako čert. Oni mě ještě dotáhli na ošetřovnu, odkud naštěstí nikdo nevyšel, ale stejně bych si tu ruku radši ufikla než tam jít! Zmizela jsem pak radši na pokoj. Pořádně jsem nemohla v noci spát, jak ta ruka bolela. Přemýšlela jsem a nakonec jsem tam šla dobrovolně, ale pod podmínkou doprovodu. Jenže pán v ošetřovně stejně všechny vyhodil a Charlotta, která nevydržela do pozdního příchodu pána někam zmizela. Takže jsem pak zůstala sama, nervózně pozorující lékouzelníka. Nemam ráda nemocnice a ani nic podobnýho nemocnicím! Takže asi chápeš, Denčíku, jak moc to pro mě bylo těžké. Pán na mě cosi vykouzlil a v mojí ruce začalo cukat. Bylo to docela odporný, pak skočil pro obvaz a pomocí kouzla ho nandaval a zpevňoval. Ještě jsem vypila nějaký lektvary a mohla jsem jít. Popravdě bála jsem se jestli ty lektvary nejsou nějaký jedovatý. Ale stále žiju a ta ruka už nebolí, takže super! Ještě budu muset jít na sundání obvazu, to bude taky horor, ale snad to zvládnu.
Miliony hvězdiček, tvá Avaline.
